Sedím v rohu posle, sama doma, opřená o zeď se sluchátky v uších a v nich deprasivní songy, které sedí k mé náladě. Schou okolností venku prší což podporuje mojí špatnou náladu..
Myslím na mé sebevražedné přátele, kteří se řežou a tím pádem jsou na tom podobně jako já. Myslím na ty hádky s mojí mámou a její křik a nadávky mi zní hlavou. Myslím na ty urážky, nadávky lidí, kteří jsou proti mě.. Myslím na ty chvíle kdy jsem bylašťastná, kdy jsem s tím úžasným chlapcem, kterého miluji a on mě teď nenávidí.. Špatné myšlenky se splétají jedna do druhé a za chvíli je z nich jednou velké, zamotané, depresivní klubko myšlenek..
Za nedlouho se z mích očí valí čím dál víc slz. Už ani jedna pozitivní myšlenka v mé hlavě nezbila. Brečím a v hlavě mi zní čím dál víc těch špatných věcí. Nedokážu s tím přestat.. Už takhle sedím hodinu a nijak se to nezlepšuje. Asi vím jak utišit tu psychickou bolest, která mě tak moc tíží a mučí.. Je to víc než hrozné.
Konečně jsem se odhodlala a z krabičky, která je zastrčená pod postelí a vytahuji z ní malou, krásnou, ostrou, stříbrnou věcičku jménem žiletka. Z očí se mi začne hrnout ještě víc slz a k mému zápěstí se žiletka blíží čím dál víc.. Já jen sleduji tu spoustu jizev. které tam již mám a za chvíli tam přibidou další.
Už je to tu ten momen, který mě hodí zas mezi normálně myslící lidi. Pomalu přitlačuju na žiletku a ta se zarívá čím dál víc do kuže.. Za chvíli se začně valit krev ze zápěstí a má psychická bolest se mění v tu fyzickou a mě se to moc líbí S každou kapkou krve, která z mého těla odchází se cítím líp a už pomalu nebrečím. Chci víc té sladké bolesti, chci přestat brečet, zase rozmotat to depresivní klubko a tak na žiletku tlačím víc. Čím dál víc krve teče a já vidím jak se povlečení na postely barví do ruda.. Líbí se mi to! Líbí se mi hlavně ta bolest.. Tlačím na žiletku dál a cítím, že jsem čím dál hlouběji a čím dále blíž dobré náladě.
Kašlu na to.. Dnes nepřibide jen jedna jizva, ale několik.. Řežu dál.. Dál a jakoby bez zábran,čím dál hlouběji.. Zachvíli nezvládám a krve teče čím dál více.. Už je vše v postely od krve, ale já se cítím čím dál líp.. ''Poslední řez a kočím'' říkám si potichu.. Tlačím žiletku do masa a co nejhlouběji, a však nejednou, když se mi konečně vytvoří úsměv na rtech cítím jak ze mě odchází život.. Ano umírám, ale s úsměvem na rtech.. :) Poslední nádechy se snažím užít a už ani muziku nevnímám jen šťastná umírám